Nejlepší hry roku 2019 podle redakce magazínu Gamebro.cz
Co si budeme povídat, právě končící rok nebyl z hlediska opravdu velkých hitů, které by hrál takřka každý, kdovíjak úspěšný. Řada titulů, které na tuto pozici aspirovaly, ve výsledku zklamaly a potýkají se samy se sebou (na to jsme se ostatně podívali v samostatném článku). To však nic nemění na tom, že se stála našla hezká řádka skvělých her, které jsme si opravdu užili.
A jak to vidí jednotliví členové redakce magazínu Gamebro.cz? Berte to jako osobní doporučení autorů, kteří jistě nehráli všechny hry, co vyšli, ale ty uvedené si náležitě užili.
Jaroslav Choun
Resident Evil 2 Remake (recenze)
Nové zpracování příběhu druhého dílu kultovní série Resident Evil pro mě na začátku letošního roku bylo úplným balzámem na duši. Hry jako Outlast, Amnesia či Slender: The Arrival – ty všechny sice zvládly hráče děsit, to bylo ale asi tak všechno.
Resident Evil 2 Remake připomíná, díky čemu se staly survival horrory v druhé polovině devadesátých let tak populárními. Titul nabízí plynule vyprávěný příběh, zajímavé postavy i zapeklité logické hádanky. Zároveň se dokázal zbavit dnes mezi vývojáři tolik oblíbené berličky v podobě laciných lekaček, což kvitujeme s povděkem. I bez ní se u jeho hraní budete bát. Běhání po temných chodbách opuštěné policejní stanice s několika zombíky v zádech a posledním nábojem v komoře pro mě osobně je jedním z nejsilnějších herních zážitků letošního roku.
Tvůrci zaslouží velikou pochvalu také za to, že se nerozhodli pouze přepracovat původní hru pomocí nové technologie RE Engine 1:1 a nebáli se dnes již lehce zastaralou a kostrbatou hratelnost vylepšit pomocí několika moderních featur, díky nimž je titul nejen snadno přístupný novým hráčům, ale rozhodně má co nabídnout i těm, jež mají původní verzi již několikrát dávno dohranou.
Need for Speed Heat (recenze)
Ano, po katastrofickém NfS Payback z roku 2017 jsem od nejnovějšího dílu série, která tu s námi je již pětadvacet let, neočekával téměř nic. A co byste řekli? Jsou dvě v noci a já právě dojíždím již popáté jeden a ten samý závod a to zkrátka proto, že mě to baví.
Jistě, Heat se pravděpodobně nezapíše zlatým písmem do kroniky, pojednávající o sérii Need for Speed, protože nepřináší nic nového. Ale právě v tom spočívá jeho síla. Lidé z Ghost Games se rozhodli tentokrát neriskovat, prošli si seznam nejlépe hodnocených dílů série a ty nejlepší prvky z nich spojili do jednoho velkého celku. Heat tak na první pohled může působit poněkud nesourodě – máme tu ilegální závody z Undergroundů, honičky s policí z Hot Pursuit i okruhové závody z Pro Streetu…obavy, zda kvantita v tomto případě nepřevyšuje kvalitu, jsou tedy oprávněné, ale po pár odjetých závodech pochopíte, že zcela zbytečné. Všechny části hry se tvůrcům podařilo dostatečně vybalancovat, takže v ní nenarazíte na nic, co by vás vyloženě štvalo a hran vás bude bavit od začátku až do úplného konce.
Control
Pro produkci studia Remedy jsem měl vždy slabost. První dva díly trilogie Max Payne zabírají na mém osobním žebříčku deseti nejlepších her všech dob hodně vysoké pozice a Alan Wake, na kterého jsme před lety všichni netrpělivě čekali, pak již pouze potvrdil, že vyprávění příběhů lidem z tohoto studia zkrátka jde. Trochu zklamáním se pro mě poté stal Quantum Break, o to více jsem se však těšil, že si zahráním nejnovějšího počinu tvůrců spravím chuť.
Podařilo se. Autorům se v Control podařilo zbavit se hlavních problémů, kterými trpěl Quantum Break (zejména až příliš uzavřených lokací), na vrch přihodili klasicky skvěle propracovaný příběh, vyprávěný formou geniálně zrežírovaných cutscén, perfektivní soundtrack, soubojový systém, plně využívající destruktivnosti zdejšího prostředí a výsledkem je jejich nejlepší herní počin od dob Max Payne 2. Control je přesně tou hrou, u níž se vyplatí překousnout úvodní skepsi i ne zcela vyladěnou optimalizaci, protože pod lehce zkaženou slupkou se skrývá zážitek, na který jen tak nezapomenete.
Lumír Havlíček
Resident Evil 2: Remake (recenze)
Sentiment je zákeřný. Když navíc figuruje v příběhu, na kterém jste vyrůstali, je o dost těžší se mu ubránit. Žijeme v době remaků, kdy autoři filmů i her bez skrupulí vytáhnou vaše dětské hračky, opráší je, načančají, napíchají pár steroidů a vpustí do koloběhu světa. Stejně tak, jak vám mohou hrát na vaši nostalgickou notu, stává se výjimečně, že zahrají i vlastním vývojářům a vznikne dílo s odkazem. Protože některé části historie prostě nesmí zemřít. A to je případ série Resident Evil. RE 2 totiž není jen obyčejný remake který vám má vytrhnout z dlaně poslední těžce vydělané peníze. Capcom nám naservíroval perfektní novodobý zážitek, u kterého budou znalci předlohy teskně vzdychat s úsměvem na tváři.
Město plné zombie, logických hádanek a nesmrtelných nepřátel. Málo nábojů, zásoby se tenčí a situace přiostřuje. Všechno, co máme na starých dobrých survival hororech rádi. K tomu všemu je toto mistrovské dílo okořeněné o nové situace, děj místy dovyprávěn a vidět staré známé lokace v nové grafice je prostě krása.
Pro nové hráče zážitek, pro staré harcovníky o to větší.
A Plage Tale: Innocence
Tíživá středověká atmosféra plná morových krys, šílených inkvizitorů a něco té gotické magie. Do toho lidský příběh dvou sourozenců na útěku a máme tu sympatický mix, kterému se jen těžko odolává.
Francouzské studio Asobov ukázalo, že i menší vývojáři umí divy a představují působivou alternativu 15. století obtěžkaného ničivým konfliktem. V tom všem se snaží přežít Amicia a uchránit svého mladšího brášku Huga. Aby toho nebylo málo Hugo trpí záhadnou nemocí a vy tak nikdy nevíte, jestli další kroky nebudou vaše poslední.
Příjemné logické hádanky, stupňující akce, perfektní vyvrcholení příběhu. Dvěma slovy – nezapomenutelný zážitek a pořádně temné překvapení roku.
A ke všemu důkaz, že i eskortovací mise mohou být zábavné.
Sekiro: Shadows Die Twice
Her, které se mohou honosit nálepkou soulslike, vychází v dnešní době mnoho. Aby ne. Hráči jsou nároční a milují výzvu. Ovšem, jak už nám série Dark Souls ukázala, tato výzva je o zatvrzelosti, odolnosti a někdy trochu toho zdravého sebemrskačství.
From Software nám ovšem tento rok nadělil dáreček, který už od začátku staví na hlavu základní principy soulsovek, jak je známe. Staří harcovníci se musí odnaučit notoricky známému rollování. Tady musíte agresivně do souboje, blokovat svou katanou nepřátelské údery a rozhodit protivníkův bojový postoj, abyste mohli zasadit efektní fatální zakončovák. Každá chyba je trestána. Každý špatně vypočítaný úder je risk a každé zaváhání smrt. I když stíny umírají dvakrát.
Pro nováčky nebude Sekiro o nic lehčí. Naopak. Stává se cestou, ze které buď sejdete rovnou na začátku, nebo z ní už není návratu.
Překrásné interiéry i exteriéry, démoničtí nepřátelé, epičtí bossové a především souls výzva v naprosto odlišné formě.
Ne nadarmo hra sklízí obdiv, vysoká hodnocení a odnesla si i letošní vítězství The Game Awards 2019.
A jedno guilty pleasure navíc: Code Vein (recenze)
Je mi to jasné. Upírů jsme ve hrách, filmech i knihách viděli nepočítaně. Jedni byli nemrtví, další se třpytili a někteří dokonce lovili jiné upíry.
Jenomže v Code Vein nejde tak úplně o fakt, že všichni zúčastnění prahnou po krvi. Jde o zajímavě napsaný příběh v anime stylu, dobře vymyšlený systém krevních kódů a stavění buildů a zábavné akce. Co na tom, že je v pár scénách přepálená. Tahle maškaráda napěchovaná odhalenými dámskými dekolty jednoduše odsýpá, má svůj nápad a svoji vlastní chuť. Postapokalyptická řežba s krvesaji je prostě cool a i když tu nemluvíme o top trojce letoška, rozhodně se jedná o jedno z nečekaných překvapení.
Jakub Jarý
Za jednu z nejpovedenějších her roku 2019 zcela určitě považuji GreedFall (recenze). Spider Studio prostě překvapilo a dokázalo vytvořit velice bohatý a originální fantasy svět do kterého když se ponoříte, tak z něj dlouho budete hledat cestu zpátky. Na Greedfallu jde prostě vidět, že i malé studio, které má chuť tvořit a vloží do díla i trochu toho více, než odpovídá výplatní pásce, výsledkem může být velice zdařilá hra o které tvrdím, že má lepší desing než nedotknutelný zbožňovaný Zaklínač 3, protože tak to prostě.
David Sillmen
Letošek subjektivně považuji za jeden z nejslabších roků za dobu, co se hrám věnuji. Jistě, napočítal bych spoustu zajímavých her, které stojí za to. Ale pokud bych hledal nějaký hit, o kterém mluvili a hráli ho všichni, asi bych hledal marně. A to v minulosti pamatuji léta, kdy takových bylo hned několik.
Potěšil mě rozhodně Control, ale přiznávám, že do velké míry proto, že jsem od něj dopředu nic moc nečekal. Ve výsledku jsem ale dostal vynikající akci v neotřepaném prostředí a se zajímavými prvky. Bohužel je příznačné, že po komerční stránce to pro Remedy Entertainment nedopadlo kdovíjak dobře.
Líbilo se mi také Metro Exodus, přestože jsme ho v recenzi příliš nešetřili. Ale pokud pomineme několik objektivních vad, je to velmi atmosférická střílečka hodná svého jména, navíc s poutavým příběhem a krásným postapokalyptickým prostředím.
Nakonec mi udělala radost také jedna klasika. Age of Empires 2: Definitive Edition (recenze) jistě není ničím objevným, ale Microsoftu patří dík za oživení této skvělé strategie, u které jsem opět strávil pár desítek hodin, aniž by se dalo říct, že jsem s ní skončil.
Komentujte