Recenze Mafia: Definitive Edition – Povedený remake české klasiky
Foto: Mafia Definitive Edition
Jedna z největších herních událostí letošního roku alespoň pro české a slovenské hráče je za námi. 25. září spatřila oficiálně světlo světa plná verze hry Mafia: Definitive Edition. Upřímně, nedovedeme si vybavit žádnou jinou hru, která by měla hned od okamžiku, kdy byla prvně představena světu složitější pozici. Originální titul z roku 2002 je pro spoustu hráčů dodnes nedotknutelnou klasikou a bylo tudíž jasné, že celá řada z nich bude na nové zpracování žehrat, ať už bude sebelepší, což se nakonec také potvrdilo. Ponechejme ovšem veškeré předsudky i obavy stranou. Jistě, pod Mafia: Definitive Edition je podepsáno studio Hangar13, jemuž spousta lidí nemůže ani čtyři roky po vydání Mafie III přijít na jméno a když se podíváte na záběry z hraní jejich nejnovějšího počinu, velmi snadno si všimnete, že právě mezi nejméně oblíbeným dílem série a od podlahy přepracovaným dílem prvním, jímž to před osmnácti lety vše začalo, je velice silná pupeční šňůra. Jakmile se však ponoříte do hraní, veškeré obavy z vás velice rychle opadnou. Mafia: Definitive Edition je totiž od samého počátku pekelně zábavnou a chytlavou záležitostí, která v budoucnu dokáže vedle originálu bez obtíží žít a má všechny předpoklady k tomu, aby se za pár let stala stejnou legendou.
Návrat do Lost Heaven
Pokud máte v živé paměti, jak vypadal úvod původní hry, remake vás ničím zásadním nepřekvapí. Po doběhnutí úvodní filmové sekvence, jíž opět doprovází ikonická hudba od Vladimíra Šimůnka, se přesouváme obligátně do baru, kde má hlavní hrdina Thomas Angelo schůzku s detektivem Normanem, jemuž vypráví svůj životní příběh o tom, kterak se z obyčejného taxikáře stal jedním z nejobávanějších mužů dona Salieriho.
Ve hře se nachází všech dvacet ikonických kapitol z originálního titulu a až zhruba do poloviny se autoři Definitive Edition poměrně striktně drží předlohy. Když už dojde na nějakou odchylku od původního zpracování, je ve hře většinou pouze z toho důvodu, aby vám představila některou z nových herních mechanik. Jako jeden příklad za všechny můžeme zmínit hned úvodní misi. Pokud jste hráli původní hru, jistě si pamatujete, že v ní je vaším hlavním úkolem zbavit se pronásledovatelů a odvézt vaše budoucí parťáky do bezpečí. V momentě, kdy se v Definitive Edition dostanete do automobilové honičky a to ať už s gangstery nebo i policií, vyznačí se vám na mapě přehled míst, kde se nepřátel můžete zbavit. Taková místa mají většinou podobu stavenišť a skokánků. Pokud jimi zvládnete projet, vaši pronásledovatelé se za vámi většinou sami vybourají, nebo přinejmenším výrazně zpomalí.
Celá tato novinka, která se v rámci her poprvé objevila v Need for Speed: Most Wanted z roku 2005, na nás zpočátku působila poměrně nuceně a neuměli jsme si příliš představit, jak bude ve hře fungovat mimo předem nascriptované sekvence. Ve výsledku však jako celek je příjemným zpestřením a chtě nechtě jí budete muset při honičkách využívat. Podobně jako třeba v Mafii III i zde neexistuje příliš šancí, že byste dokázali jen tak ujet z dohledu třeba jen běžné policejní hlídce. Policisté jsou i zde opravdu rychlí a ujet jim bez projíždění pastí je poměrně oříšek a to i v případě, že máte mnohem silnější auto.
Prvních opravdových rozdílů v náplních jednotlivých kapitol si začnete poprvé všímat v misi Kněz. Ta je perfektním příkladem kapitoly, kde se autoři odhodlali sáhnout hlouběji do samotného jádra a upravili nejen její samotný průběh, ale také příběhové pozadí, což úzce souvisí s tím, jak moc se v Definitie Edition změnily charaktery některých postav.
Staří známí
Ve hře se opět setkáte se všemi ikonickými postavami z původního příběhu, jen obtížně byste však našli některou, u níž nedošlo ze strany nových autorů k úpravě jejích charakterových vlastností. Třeba Tommy není ani v úvodu hry zdaleka tak bezelstný, jak tomu bylo ve verzi z roku 2002, Sára je holka od rány a ani její otec Luigi v remaku není pouze pinglem, který by celý život pouze drhnul sklenice za barem. Asi největších změn se dočkala postava Sama, o němž se toho v průběhu prvních šesti kapitol dozvíte více, než za celou původní hru a troufáme si říci, že pro spoustu lidí, co si remake zahrají, se nově stane jednou z nejoblíbenějších postav z celé série.
Obecně se dá říct, že veškeré změny v charakterech postav, k nimž se autoři odhodlali, byly provedeny zejména proto, aby celý příběh dostal dospělejší a méně romantizovaný ráz. Atmosféra definitivní edice je o poznání temnější a zatímco v případě původní hry jste si mohli připadat, že hrajete herní podobu románu Kmotr (jímž se ostatně scenárista a režisér originálu Dan Vávra dal dle svých slov inspirovat), remake má vyzněním mnohem blíže k přeci jen o něco temnějšímu druhému dílu. Dobře si to uvědomíte i díky některým nově přidaným scénám, v nichž prim hraje rozzuřený Salieri. Ve verzi z roku 2002 byl drtivou většinu času klidný a člověk si občas až říkal, jak je možné, že se dokázal tak dlouho udržet na svém místě ve světě organizovaného zločinu. Definitivní edice vám na toto dá odpověď a věřte, že nová závěrečná scéna ikonické kapitoly Dobrou chuť je dost možná tím nejbrutálnějším, co se v rámci série Mafia kdy objevilo a příznivci gangsterkých filmů si jistě vzpomenou na slavný moment z filmu Neúplatní, kdy Robert De Niro učí ostatní hlavy města „hrát baseball“.
Kdopak to mluví
Mafia: Definitive Edition je po dlouhé době první velkou hrou, která se dočkala kompletní české lokalizace a to včetně dabingu. České namluvení původní hry se v průběhu let stalo doslova kultovní záležitostí a je tudíž jasné, že i v případě remaku byla situace ohledně dabingu velmi ostře sledována. Výsledek nakonec podle našeho názoru většinu hráčů příjemně překvapí.
Nahrání dabingu pro definitivní edici dostal na starost veterán českých herních dabingů Ladislav Hrádek, který režíroval i české znění Mafie II. Co se týče namluvení ústřední trojice postav, tak to je identické s původní hrou. Tommyho si opět střihl Marek Vašut, Paulie promlouvá stejně jako před osmnácti lety hlasem Petra Rychlého a Sama se výborným způsobem opět zhostil Luděk Čtvrtlík. Kdybychom však měli zvolit jednoho herce, který svým výkonem všechny ostatní převyšuje, musíme říct Marcel Vašinka, jenž nahradil v roli dona Salieriho zesnulého Antonína Molčíka. Jeho klidný hlas k postavě dokonale pasuje a ve vypjatých okamžicích se nebojí pořádně zařvat. Ani ostatní herci nepodávají na svých postavách vyloženě špatné výkony, ale je to právě Marcel Vašinka, který dokázal svoji postavu posunout skutečně na vyšší úroveň a to samozřejmě i díky určitým změnám ve scénáři. Největší problémem dabingu tak je ne vždy zcela sedící lip sync a nešťastné sestříhání některých dialogů, které občas lezou přes sebe, nebo jsou naopak násilně useknuté v půlce slova. To platí zejména pro rozhovory vedlejších postav, které potkáte na ulici. To takhle projíždíte volnou jízdou kolem skupinky dělníků, zcela jasně slyšíte, o čem se baví, jak se od nich tak vzdalujete, rozhovor postupně utichá – a najednou střih a konec. To samé platí o hlášení policejního dispečera. Pokud do jeho hlášení, týkajícího se oznámení vaší polohy vleze jiný dialog z ulice či poznámka vašeho spolujezdce, dojde k jeho okamžitému přerušení. Tohle však nelze vnímat jako chybu jinak velice povedeného dabingu, hra je prostě tak naprogramována.
Těžké chvíle
Obtížnost hry nám přijde celkově poněkud nevyvážená. Některé pasáže není problém dokončit bez ztráty kytičky na první pokus ani na klasickou (nejvyšší obtížnost), jiné jsou naopak postaveny tak, že s jejich projitím budete mít problém i po nastavení střední úrovně obtížnosti. V některých částech hry se hra nezdráhá poslat na vás skupinu nepřátel z míst, která jste již dávno považovali za vyčištěná a pokud hrajete na klasickou obtížnost, nebudete o nově se blížícím nebezpečí vědět až do chvíle, kdy vás nepřítel zraní, nebo rovnou zabije, jelikož na této úrovni obtížnosti již nemáte k dispozici jeho vyznačení na minimapě. Tato nutnost procházet úrovně metodou pokus – omyl byla možná v kurzu v době, kdy vycházela původní hra, dnes se již ovšem příliš nenosí. Každopádně je příjemné, že nastavení obtížnosti lze kdykoli změnit a to i v průběhu misí, takže pokud se někde zaseknete, můžete si jej snížit. Tempo hry tak zůstává poměrně svižné od začátku až do úplného konce.
S obtížností úzce souvisí ještě jedna věc a to je nedostatek munice. Věřte, že každý výstřel, který nezasáhne cíl, budete oplakávat. Na střední úroveň obtížnosti na zdolání řadového nepřítele potřebujete tři výstřely, na klasickou poté čtyři. Vyplatí se zde tedy více než kdekoli jinde mířit na hlavu. I tak se vám ovšem poměrně často stane, že se v průběhu přestřelky zničehonic ocitnete bez munice a nezbyde vám nic jiného, než si to s nepřáteli buď vyřídit ručně. Pěstní souboje působí opravdu rváčsky, nepředstavují však žádnou solidnější výzvu a tak se i mise, které jsou na nich postavené (Radši si zvykej) zvrtávají v poměrně nevýrazné segmenty, jež dokončíte zbytečně rychle.
Tohle je nové
Jak jsme napsali výše, většina částí a to zejména v první polovině hry se pevně drží předlohy a znalce tak překvapí pouze drobné rozdíly v dialozích či upravené filmečky. Trochu nás mrzí, že se autoři neodhodlali odchýlit se od originálu na vícero místech, protože právě kompletně předělané mise i nově přidané části do notoricky známých kapitol jsou na definitivní edici tím vůbec nejzábavnějším. Za vrchol hry tak považujeme misi Jen tak pro radost, která je zde úplně jiná než v originální hře a jelikož se nachází těsně před koncem hry, tak působí jako zjevení, protože zničehonic před vás předloží hratelnost jako vystřiženou z posledního Hitmana.
Mafii III je často vytýkáno, že se jedná v podstatě pouze o slepenec vedlejších misí s minimem misí příběhových. V případě Mafie II tomu bylo přesně naopak a Mafia: Definitive Edition spadá rovněž do této druhé kategorie. Přepracované město Lost Heaven je nádherné, pokud si pamatujete jeho profil z původního titulu, nebudete mít po chvíli hraní problém s navigací, i když některé části prošly poměrně razantní přestavbou. Bohužel podobně jako v Mafii II i zde slouží pouze jako kulisa pro vyprávění příběhu. Nemáte možnost se v něm příliš volně pohybovat a do koše se odporoučely i vedlejší mise pro Lukase Bertoneho. Po dokončení většiny misí se vám pouze zobrazí nápis „Kapitola dokončena“ a šup, hnedle začíná další část příběhu, k volnému pohybu po městě a jeho prozkoumávání nemáte prostor.
Po dokončení hlavní příběhové linie se vám v menu zpřístupní možnost volné jízdy, kdy můžete celé město prozkoumávat, hledat nová vozidla, obleky či zbraně (například zlatý Tommy Gun), množství aktivit je však minimální. Je to škoda, protože město jako takové by si větší využití určitě zasloužilo.
Mafia: Definitive Edition je velmi povedenou hrou, která stojí za zahrání a to i v případě, že se řadíte mezi skalní příznivce původní hry a považujete ji za nedotknutelnou klasiku. Valná většina změn, k němž se tým Hangar13 odhodlal, padla na úrodnou půdu a některé aspekty, které na originálním titulu v průběhu let nezestárly zrovna se ctí, po prohnání moderním faceliftem opět výborně fungují. Pokud jste původní hru nehráli, rozhodně vám doporučujeme sáhnout rovnou po remaku. Původní hra může být dnes pro nové hráče přeci jen již poměrně těžko skousnutelná a právě definitivní edice představuje nejlepší možný způsob, jak si jeden z nejsilnějších herních příběhů všech dob bez obtíží prožít v dnešní době.
Mafia: Definitive Edition
Klady
- Povedený remake
- Atmosféra
- Český dabing
- Většina novinek funguje na výbornou
Zápory
- Nevyvážená obtížnost
- Nový soundtrack není moc výrazný
Jaroslav Choun
Fanoušek klasických point and click adventur, filmů Davida Lynche a nových technologií všeho druhu. Jinak dlouholetý nezávislý žurnalista a copywriter, který vystřídal řadu tištěných i internetových magazínů.
Komentujte