Po řadě odkladů konečně vychází Detroit: Become Human, nejnovější interaktivní film od autorů Heavy Rain a Beyond: Two Souls, vývojářského studia Quantic Dream. Zavádí hráče do Detroitu roku 2038, kdy technický pokrok notně překonal ten společenský. Budete překvapeni, že stále přetrvávají neopodstatněné předsudky, otevřená nepřátelství a násilí proti jinakosti.

V temné budoucnosti, kterou tento titul vycházející exkluzivně pro Playstation 4 kreslí, se nenávist některých lidí neprojevuje bojem proti homosexuálům nebo migrantům, nýbrž proti androidům. Zatímco bohatší skupiny obyvatelstva se s pomocí továrny Cyberlife a technického pokroku mohou těšit na lepší život, mnozí další ztrácejí práci a činí za to zodpovědné právě androidy.

Trojka obživnuvších androidů

Hráč se v Detroit: Become Human vžije střídavě do role tří androidů z dílny Cyberlife: Markuse, Connora a Kary, a z jejich perspektivy na vlastní kůži zažije nejen stav společnosti, ale zároveň svými činy ovlivní to, zda nastolený stav přetrvá nebo zda ho postaví na hlavu.

Bylo by samozřejmě docela nudné, kdybyste v podobě androidů jen plnili domácí práce. Proto se nezhostíte jen tak nějakých androidů, ale takzvaných odpadlíků. Tedy takových kusů, u nichž se začalo rozvíjet vlastní vědomí a kteří začali pociťovat lidské emoce. Třeba v případě Kary se to přihodilo, když chtěla ochránit malou Alice před jejím násilnickým otcem. Každopádně to vede k tomu, že úřady dané androidy označily jako defektní a začaly je pronásledovat. Zatímco cílem Kary je jen ochránit dítě a žít v míru, Markus se proti své vůli stává vůdcem odporu odpadlíků. Třetí hratelný charakter Connor je prototypem, který byl vyvinut speciálně pro policejní zásahy. Posílá ho přímo Cyberlife k řešení případů odpadlíků. Všude po USA a obzvlášť pak v Detroitu totiž stáel častěji dochází k případům, kdy androidi jednoduše utečou nebo se obrátí proti svým majitelům. Jak je možné, že se tolik strojů najednou porouchává? A nabízí se ještě důležitější otázka: je opravdu možné, aby se android probral k opravdovému životu?

Detroit: Become Human pravidelně střídá perspektivu a nechává vás sledovat útěk Kary s Alice, Markusův odboj, stejně jako Connorovo vyšetřování. Přestože budete s každou z postav operovat na odlišném místě, určíte konáním každé z figur, jak se herní svět promění. Jde o velmi rozdílné důsledky, které často není možné okamžitě rozklíčovat a prohlédnout. Někdy vyústí váš čin pouze v to, že Kara v televizních zprávách uvidí, co spáchal Markus se svou skupinou, jindy se rozvinou nebo naopak uzavřou určité možnosti konání.

Činy mají své důsledky

Hráč nerozhoduje jen o tom, zda se podaří Kary útěk, zda Connor úspěšně uzavře své vyšetřování nebo zda Markusova revoluce proběhne krvavě či mírumilovně. Jde o mnohem víc, o osud celého Detroitu, který se může promítnout do celkové světové politiky. Nebo se hře alespoň mistrovsky daří tento pocit navozovat. To je dáno především tím, že atmosféra herního světa je tak hustá, temná a autentická, ale také tím, že zatím nevznikl žádný jiný interaktivní film, protože tím je Detroit: Become Human především, který by poskytoval tolik odlišných průběhů.

Samozřejmě také v Detroit: Become Human narazíte na několik pevných bodů, které určí, jakým směrem se bude příběh ubírat, ale cesty tam a cesty z těchto bodů se budou hráč od hráče výrazně odlišovat. V tomto ohledu to Quantic Dream se sliby skutečně nepřeháněli – každý čin a každé rozhodnutí se zkrátka na hře nějak projeví. Pokud budete jako Connor špatně zacházet se svým parťákem Hankem, musíte se smířit s tím, že vám později sotva pomůže. Pakliže Markus se svou skupinou bude rozsévat teror a násilí, těžko přesvědčí veřejnost o svých úmyslech.

Oba příklady se nakonec projeví v důležitých scénách a dohromady s dalšími rozhodnutími mohou vést k tomu, že se dočkáte konce, který jste si rozhodně nepředstavovali. Díky různým možnostem nabízí Detroit: Become Human vyšší míru znovuhratelnosti než jiné tituly tohoto žánru. Jakmile dokončíte jeden úsek hry, ukáže vám hra mimo jiné diagram vaší cesty včetně uzavřených možností řešení, pro něž jste se nerozhodli. Pro usnadnění práce těm, kdo si chtějí užít vše, co hra nabízí, je tu možnost z hlavního menu vstoupit do jakékoliv dokončené kapitoly, a to hned na několika kontrolních bodech. Pak už stačí jen chovat se trochu jinak.

Vzhledem k tomu, že v případě Detroit: Become Human jde mnohem více o interaktivní thriller než na hratelnosti postavený titul, je kvalita inscenace a příběhu o to důležitější a je velmi potěšujícím zjištěním, že v obou ohledech je dílo hlavního designéra Davida Cage velmi přesvědřivé. Po audiovizuální stránce je Detroit parádním kusem. Hudebním podkres, zvuková kulisa, dabing, hra světel a stínů, efekty počasí i design fiktivní budoucnosti – to vše je na prvotřídní úrovni. Modely postav jsou nesmírně povedení a celkově je prezentace tak dobrá, že se titul Quantic Dreams může měřit s hollywoodskou produkcí.

Tak trochu i hra

Přesvědčivým dojmem působí také příběh, protože na rozdíl od Heavy Rain nebo Beyond: Two Souls je vyprávěn konsekventnějším způsobem a nenakusuje tolik odlišných témat. Detroit: Become Human je v některých momentech dokonce opravdu nelítostný a hráče neušetří skutečně silně emocionálních scén, které dlouho nedostanou z hlavy. Paradoxně velkým pozitivem hry je skutečnost, že její hlavní autor David Cage se tentokrát evidentně držel docela zkrátka a až na několik dialogů nebo scén nepůsobí hra nikterak přitaženě za vlasy.

Zaznamenal jsem však minimálně dvě místa, na kterých vás Detroit: Become Human nutí k určité akci, přičemž dopředu dokážete odhadnout, co se stane dalšího a rádi byste se zachovali jinak. Dohromady je ale příběh tří postav v dystopickém Detroitu velmi zábavný. Cage si hraje s očekáváním hráčů, na řadě míst záměrně mate a na odlehlá místa cíleně umisťuje malé náznaky k příběhu a hernímu světu. Přitom se nesnaží nutně vysvětlovat úplně vše a některé věci nechává na představivosti a interpretaci hráčů.

Detroit: Become Human je ve své podstatě sice ze všeho nejvíce filmem, ale jisté místo zde má i ona interakce. Narazíte tak na řadu akčních sekvencí, které probíhají vcelku standardním způsobem, kdy je třeba mačkat tlačítka, jež se zrovna objeví na obrazovce. Většinou to funguje dobře, místy trochu zpomaleně, ale ani na nejvyšší obtížnost nebudete mít vážnější problémy, protože to vždycky nějak dopadne, a to i tehdy, kdy některá z postav zemře.

Kromě toho se můžete po světě Detroit: Become Human také pohybovat, což se vám poštěstí zejména s Connorem ve chvílích, kdy budete prozkoumávat místo činu. Zatímco analýzy na místě činu jsou docela zábavné, protože rekonstruujete průběh činu za pomocí posbíraných nápověd, samotný pohyb je poněkud těžkopádný. Často musíte být u určitého objektu skutečně na milimetr blízko, abyste s ním mohli interagovat. Kromě toho se postavy pohybují ztuhle a perspektiva kamery není vždy ideální. Je to docela škoda, protože se vyplatí okolí prozkoumávat, abyste tak narazili na další možnosti rozhovorů nebo řešení situací.

Verdikt

Detroit: Become Human rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kdy vývojářské studio Quantic Dream vytvořilo, a to především díky jedinečné atmosféře dystopické budoucnosti, jež před vás klade spoustu filozofických otázek. Oproti předchozím titulům studia nemá tolik logických děr a extravagantních myšlenek, byť i ty tu a tam přijdou ke slovu. Po herní stránce jsem čekal přeci jen trochu více, jakkoliv vím, že jde o interaktivní film a herní pasáže jsou tu tak nějak z povinnosti. Milovníkům tohoto žánru však lze titul bez dalšího doporučit.

Detroit: Become Human – trailer