Série Need for Speed dnes již možná není synonymem pro kvalitní arkádové závodění. Od vydání vůbec prvních Need for Speed letos uplynulo přesně pětadvacet let a není divu, že po takové době je pro vývojáře skutečně těžké přijít s něčím novým a neotřelým, co by hráče shodilo ze židlí. I tak se o to ovšem v uplynulých letech několikrát pokusili…a selhali. Díly jako The Run či Undercover přicházely na trh s tím, že budou revolucí nejen v rámci série ale také celého žánru závodních arkád. Ve finále se však jednalo o nepovedené tituly, které velmi rychle upadly v zapomnění. Ať už byly některé díly Need for Speed sebehorší, i tak se jich pravidelně prodalo několik stovek tisíc kopií, což lidem z EA vždy dalo dostatek energie na to, aby se opakovaně pokusili o již zdánlivě nemožné a jednu ze svých nejslavnějších sérií opět vyzdvihli na trůn.

Need for Speed Heat již po svém odhalení vzbudilo vlnu značně rozporuplných reakcí. Mnoho lidí totiž věřilo, že po průšvihu, kterým se v roce 2017 stal předposlední díl série s podtitulem Payback, se tvůrci po dlouhé době odhodlají k razantnějšímu kroku a dají vale ilegálním závodům i neustálým honičkám s policí.

Nakonec se tak ovšem nestalo a veškeré změny, které měly aktuální pokračování odlišit od dvou dílů, které v rámci série vyšly od jejího nepříliš povedeného restartu v roce 2015, měly na první pohled za následek pouze to, že se z nejnovějších Need for Speed stal bulharský guláš, jehož autoři nevědí, komu přesně se chtějí trefit do vkusu a tak do hry zkrátka naházejí vše, co funguje v případě konkurence. Opět tu tak máme noční závody, spojené s provokováním policie, navrch ovšem titul nabízí také zápolení za denního světla, které jakoby si odskočily z nedávno vydaného GRID. Když k tomu všemu přihodíte rozlehlé město, po němž se můžete volně pohybovat a plnit v něm další série dílčích aktivit, je jasné, že tvůrci si tentokrát ukousli poměrně velké sousto. Zákulisí vývoje nás ovšem nemusí zas tolik zajímat. Pro nás je přeci klíčové, jak se to celé hraje.

Zábava pro každého

Jelikož nás dva roky starý Payback srazil svoji naprosto zhovadilou hratelností, zaleženou na mikrotransakcích na kolena, přistupovali jsme hned od začátku k Heat velmi opatrně. I tak nás ovšem hra hned pár okamžiků po zapnutí dokázala nemile šokovat. Takhle zprzněnou optimalizaci jsme totiž už dlouho neviděli a to nám občas projde rukama i nějaká ta herní produkce, kterou vydává 1C. Počítejte s tím, že jen načtení úvodního filmečku trvá v podání Heat průměrně tři minuty. V momentě, kdy se rozhodnete při hraní použít možnost rychlého přesunu mezi body na mapě, nebo odstartovat nějaký ten závod, hra se v některých případech zvláštně zadrhne, na něco čeká a pak se zcela náhodně rozhodne o načtení. Tyto problémy se tvůrci snaží aktuálně opravovat vydáváním poměrně obsáhlých patchů, některé technické obtíže jako poklesy framerate či zcela bezdůvodné zamrzávání či mizení objektů však přetrvávají i týden po vydání a příliš nevěříme, že bychom se v blízké době měli dočkat jejich nápravy. To by skoro znamenalo celou hru naprogramovat znovu od základu.

Když ovšem přehlédneme tuto skupinu problémů technického rázu, hra se poměrně rychle rozjede a pozornost hráče zvládá bravurně udržet až do samotného závěru. Jednotlivé závody jsou svižné, tratí je dostatek a na to, že se všechny odehrávají v jednom a tom samém městě jsou i překvapivě rozmanité. Máme tu klasické okruhové závody v centru, sprinty na dálnici i v zalesněných oblastech a nechybí ani průjezdy přes skládky či chudinské čtvrti. Město Palm City má za denního světla i v noci příjemnou atmosféru a v kombinaci se soundtrackem dává vzpomenout na zážitky z hraní GTA Vice City, což jistě celou řadu hráčů potěší. Je trochu škoda, že jednotlivé tratě se zhruba od poloviny hry začnou opakovat, je nicméně třeba uznat, že jejich variabilita je dostatečně veliká na to, aby vás nezačaly nudit. Navíc v momentě, kdy usednete do výkonnějších vozů, tak řada z nich získá zcela nový rozměr.

Město Palm City je rozsáhlé a pokud se jej rozhodnete přejet z jednoho konce na druhý, zabere vám to bezmála deset minut. Musíme tedy tvůrce pochválit za rozhodnutí vrátit do hry možnost rychlého přesunu mezi jednotlivými závody či jinými zajímavými body jako jsou prodejci aut, či garáže, kde si můžete vaše vozy postupně vylepšovat. Právě v takovýchto detailech tkví síla celého titulu. Tvůrci se tentokrát skutečně ani nesnažili přijít s něčím novým, co by hráče ve výsledku mohlo pouze rozčílit, ale vzali prvky, jež fanoušky série potěšili v minulých dílech a pokusili se je zkombinovat do jednoho velkého celku. Na první pohled tak Need for Speed Heat opravdu může vypadat jako dort od pejska a kočičky, v jádru se však jedná o hru, která fanoušky série baví i díky lehkému hraní na nostalgickou strunu a nové hráče, kteří dosud s jiným dílem ságy neměli tu čest, chytne zkrátka proto, že se jedná o marketingově dokonale zvládnutý produkt, jež je postavený tak, aby si v něm každý našel to své.

Nepřestávej závodit!

Stěžejním motivem nových Need for Speed je samozřejmě střídání denních a nočních závodů. Víceméně až do samotného vydání nebylo příliš jasné, jakým způsobem bude tato featura pojata. Nakonec je vše řešeno velmi jednoduše. Ve hře nefunguje nic jako cyklus dne a noci, i když určitých změn denních dob a počasí se dočkáte. Vše závisí pouze na vás – nebaví vás již účasti v legálních závodech za denního světla? Stačí stisknout jedno jediné tlačítko a bum, ulice Palm City najednou potemní a vy se můžete vydat za vašim nočním dobrodružstvím, které vám solidně budou komplikovat policajti.

Pojďme se nyní více pobavit o povaze jednotlivých závodů. Ty, odehrávající se za denního světla mohou někomu připomínat Need for Speed: Pro Street, kterýžto patří mezi méně vydařené díly série, to je ovšem skutečně pouze první dojem. Jakmile se do nich více ponoříte, jistě sami uznáte, že mají mnohem blíže k již zmíněnému GRIDu či DiRTu Showdown. Noční závody dle očekávání žádnou výraznější evolucí neprošly a většina změn je pouze kosmetického rázu. Do koše se například po dlouhých šestnácti letech (!) konečně odporoučely zábrany se šipkami, které určují směr jízdy. Nově zde tak máme stylizované fosforeskující čáry, vymezující prostor pro závodění, kterými není problém projíždět. Hlavně v nočních závodech si velmi rychle pravděpodobně všimnete, že tratě nejsou striktně vytyčené a není problém z nich zcela vyjet. Tato změna, která se v lehké míře objevila již v Paybacku je rozhodně příjemná a dává prostor k taktizování. Máte auto s terénními pneumatiky, se kterým nestačíte soupeřům na klasické silnici? Vezměte to zkratkou přes park a rázem jste opět ve hře!

K jistému pocitu svobody při volbě trasy výraznou měrou přispívá také zničitelné prostředí. Tento prvek nám nicméně přišel v podání nových Need for Speed možná až trošku přehnaný. Bereme, že není problém při jízdě zničit odpadkové koše, hydranty či billboardy. Ale to, že stačí nepatrné ťuknutí a vzrostlá palma se rázem změní na hromádku třísek, nám přijde již trochu moc. Skutečnost, že sebevětší náraz do překážky má na rychlost jízdy pouze minimální vliv, má za následek, že celý titul ať už chtěně nebo ne působí jako parodie na všechny ty Kobry 11 či novější díly Rychle a zběsile, kde jsou rovněž věci spojené s destrukcí přeháněny ad absurdum.

Musíme pochválit tvůrce, že se jim podařilo vytvořit poměrně funkční systém, který hráče nutí k pravidelnému střídání dne a noci. V denních závodech vyděláváte peníze, v těch nočních zase reputaci, díky níž postupně získáváte úrovně, což vám odemyká mimo jiného také nové součástky a lepší auta. Abyste v pozdějších závodech neměli problémy, je nutné oba herní režimy kombinovat, aby se vám nestalo, že sice budete mít na kontě milion, ale ten nebudete mít šanci efektivně využít, protože nemáte dostatečnou úroveň pro nákup silnějšího vozu.

Co nás v souvislosti s RPG prvky, jimiž hra disponuje, trochu zamrzelo je to, že vás hra až příliš často nutí k výměně aut. Vzpomínáte na Undergroundy? V těch nebyl problém celou kariéru odjezdit pomocí některého ze základních vozítek. Zde toto zkrátka možné není, i když musíme uznat, že každý byť jen nepatrný upgrade vašeho auta ihned pocítíte.

Konečně pořádný tuning

Po naprosto příšerném systému Speed Cards se tvůrci rozhodli pro návrat ke kořenům série a tuning pojali opět klasickým způsobem. Možností, jak si můžete vaše miláčky vylepšit, je opravdu široké spektrum a vyhrát si můžete i s takovými detaily jako je barva disků či tvar výfuku.

Co se týče výkonnostních upgradů, jež jsou ve hře samozřejmě tím nejpodstatnějším, ty jsou po vzoru Undergroundů rozděleny do několika kategorií, přičemž každá z nich má ještě jednu speciální podsekci, díky níž je některé vylepšení lepší pro jízdu na šotolině, jiné vám pomůže při zatáčení a další vám zase umožní dosáhnout co nejvyšší možné rychlosti na rovinkách. Vyplatí se jednotlivé varianty kombinovat a zkoušet nová nastavení. Nikdy si nemůže být jistí, kdy vám terénní tlumiče pomohou při úniku před policií.

Policajti a návrat poškození

Tvůrci nás před vydáním strašili, že s policejním sborem z Palm City bude opravdu těžké pořízení. Musíme uznat, že zejména v úvodu hry jsme s nimi měli problémy a to až takové, že jsme po jediném odjetém nočním závodu zbaběle zmizeli to tepla garáže, protože jsme zkrátka nechtěli riskovat, že by se intenzivnost jejich pronásledování měla s dalším dokončeným závodem ještě zvýšit.

Policii hraje hodně do karet skutečnost, že rychlost jejich vozů se přizpůsobuje té vaší, takže v Need for Speed: Heat nehrozí to, co bylo typickým rysem některých starších dílů, kde vám od určitého momentu strážci zákona zkrátka nestačili. Další velmi důležitou změnou je návrat poškození. Policisté se nijak nezdráhají do vás bourat a po pár nárazech se rozbliká varovný nápis „Fatal Damage“. V tu chvíli jste v bryndě a vaší jedinou nadějí je projet některou z benzinových stanic, kde se vaše auto opět opraví. Jejich použití je nicméně omezeno.

Návrat poškozování aut kvitujeme s povděkem. Heat sice není žádný FlatOut a grafické znázornění je zobrazeno pouze formou rozmlácených skel či promáčknutých plechů, stejně tak na jízdním modelu pocítíte pouze výrazný pokles rychlosti, i tak jsme ovšem za tento prvek hry rádi. Honičky s policií díky němu konečně opět představují výzvu a my si několikrát se slzou v oku zavzpomínali na původní Hot Pursuit či High Stakes, což jsou v rámci série Need for Speed dnes již legendy.

Tip na článek: Legenda Need for Speed - vzpomínka na všechny díly série

Návrat krále

Ať se na Need for Speed Heat podíváme z libovolné strany, musíme konstatovat, že se zkrátka povedl. Ano, tvůrcům můžeme spílat z mnoha důvodů – že se nesnaží sérii posouvat směrem vpřed, že pořád a stále sázejí na jistotu v podobě ilegálních závodů a honiček s policií či že se opět do hry snaží za každou cenu propašovat vyprávění příběhu, který je již tradičně naprosto otřesný a nevýrazný. Na rozdíl od dva roky starého Paybacku je však na Heat vidět, že při jeho tvorbě někdo skutečně přemýšlel. Letošní Need for Speed nejsou v rámci slavné série žádným zásadním milníkem ale naopak spíše takovým sympatickým pomrknutím směrem k lidem, kteří strávili na začátku tisíciletí hraním Undergroundu, Most Wanted či Hot Pursuit 2 stovky hodin. Heat však dokáže bez problémů oslovit i nové hráče. Na rozdíl od spousty aktuálních závodních her (například nového GRID) si totiž na nic nehraje, hned od začátku je vám u něj jasné, že jeho hlavním cílem je vás zkrátka dobře bavit. A to se mu daří na výbornou.