Recenze Firewall Ultra – týmová taktická akce pro PSVR2
Foto: Sony
Jeden z hitů první generace virtuální reality pro PlayStation se dočkal svého pokračování. Pokud nějaká hra měla být synonymem pro multipalyerovou taktickou akci na PSVR, tak to byl počin od studia First Contact Entertainment Firewall Zero Hour. Díky tomu bylo očekávání velmi vysoké a zda se to podařilo vývojářům naplnit se dočtete v následujících řádcích.
Původní díl byl hodně přirovnáván k populárnímu Rainbow Six: Siege, které jsem osobně také aktivně hrál první sezóny, a i když nejsem velikým hráčem multiplayerových her, tak zrovna tohle je žánr, který mě dokáže oslovit. A proč si něco podobného nevychutnat ve virtuální realitě, díky ní se hráč dokáže ještě více vcítit do akce.
Na poprvé hit, na podruhé?
První díl si dokázal vybudovat pěknou základnu hráčů, ale vzhledem k tomu, že virtuální realita ještě není tak masově populární to mají hlavně multiplayerové hry ještě obtížnější. Ale to jsem malinko odběhl od hlavní myšlenky.
Hra jako taková je stále stejně skvělou akci jako předchozí díl, který díky výkonu PSVR2 a novým ovladačům je ještě umocněnější a vylepšenější, ale některé nedodělky, chyby a jedno špatné rozhodnutí bohužel tuhle jinak skvělou hru sráží. Nicméně pojďme se na to podívat hezky postupně.
Po grafické stránce je na tom hra velmi dobře a je znát výkon PSVR2. Jedná se snad o první hru, která byla ostrá ve všech směrech a nemusel jsem snad ani jednou mžourat, na to, co je tam napsáno. Na to, že se jedná o VR hru, tak po grafické stránce vypadá lépe něž některé jiné populární multiplayerové střílečky.
Vývojáři zde vsadili až příliš na jednu kartu, a to je sledování očí. Až moc vše přizpůsobili této funkci, takže veškerý pohyb v nejrůznějších meníčkách, nebo i výběru zbraní, vše je děláno přes pohled s následným potvrzením tlačítka. Hlavně ze začátku se s tím hůře sžívá, ale je pravda, že po čase si na to lze zvyknout a v některých případech to pak urychluje výběr.
Skvělé je třeba když někdo použije flashbang granát (oslepující granát), tak se mu lze ubránit, že těsně před výbuchem zavřete oči a tím minimalizujete jeho účinek. Může se to zdát jako maličkost, ale tohle je třeba příklad dokonalého využití sledování očí ve střílečce.
Přivřením jednoho oka se více přiblíží mířidla, což je také zajímavá vychytávka, ale ne každý zkušený střelec přivírá při míření jedno oko a ten kdo to nedělá by zde mohl být kvůli tomu v nevýhodě. Jinak je samotný gunplay velmi zábavný až na dvě věci.
Obsahový beta test
U gunplaye mi vadili dvě věci. První z nich je jakým způsobem se hází granáty. Nemusíte házet vlastní rukou, ale jen podržíte tlačítko pro střelbu a ukáže se trajektorie granátu a pak jen nasměrujete a pustíte. Což není úplně optimální řešení pro VR hru.
Druhá věc je automatické nabíjení. Libí se mi, jak to má zvládnutá hra After The Fall, že nabízí oboje možnosti a ten kdo využívá manuální nabíjení dostává bonus k poškození. Zde by to úplně takto provést nešlo hlavně v PvP módu, ale raději bych uvítal manuální nabíjení, když už je hra hardcore, co se týče hratelnosti.
Celkově hra trpí nedostatkem obsahu. V multiplayeru máme pouze dva herní módy, které jsou svojí herní dobou až příliš krátké. Hru pro jednoho hráče zde nenajdete, pokud nechceme počítat tréninkové hřiště, kde si můžete vyzkoušet nejrůznější zbraně a proběhnout si menší tréninkovou dráhu.
Což je rozhodně škoda, hře by vzhledem k pěkné grafice a relativně dobré střelbě slušelo buď více módů a delších, nebo alespoň nějaká příběhová kampaň, kde bychom si mohli vychutnat trošku interakce se světem.
Zpět ještě k herním módům, jak jsem řek jsou dva. Exfil je PvE režim, kde čtyři hráči se snaží na jedné z osmi map najít tři laptopy a nabourat se do nich, a přitom se ubránit neustálým vlnám nepřátel. Druhým režimem je PvP Contracts. Zde se utkají dva týmy proti sobě, kdy jeden brání a druhý útočí. Bohužel herní klání je jen na dvě kola, což je žalostně málo a díky tomu se stává, že v herním lobby strávíte více času než samotným hraním. Přitom by stačilo přidat více kol v jedné hře.
Hra sází na vysokou obtížnost, takže spolupráce je klíčová a většina hráčů vyžaduje při hraní komunikaci. Tým, který komunikuje vzájemně se domlouvá na taktice má velkou výhodu oproti týmu, který to nedělá. Zde je spolupráce ještě důležitější než v Rainbow Six: Siege. Hráč, který i padne, tak může vidět bojiště za pomocí kamer a týmu radit kde se nepřátelé nachází, což bez komunikace lze těžko. V tomto směru hra vyniká.
Jednotlivé zbraně lze upravovat a přidávat různé zaměřovače a pomocné systémy, nicméně odemykání nových zbraní a jejich částí trvá dost času a je třeba hrát hodně zápasů, což s nepříliš povedeným matchmakingem zabere opravdu hodně času.
Verdikt
Firewall Ultra ve výsledku nenaplnila očekávání, což je veliká škoda. V jádru se jedná o skvělou taktickou akci, při které se musí hodně spolupracovat, ale dva herní módy jsou dost málo i když mapy jsou různorodé a počet zbraní je přijatelný, tak ve výsledku mám z hry rozporuplné pocity. Pokud máte dobrou partu, tak se budete bavit nadmíru a v celku nebudete na spuštění hry čekat dlouho, ale samostatní hráči stráví v matchmakingu příliš mnoho času.
Firewall Ultra
Klady
- Důraz na spolupráci a komunikaci
- Využití funkce sledování očí
- Relativně zábavné střílení
Zápory
- Zdlouhavý matchmaking
- Pomalé odemykání nových věcí
- Málo obsahu
Komentujte