Recenze GreedFall – první adept na RPG roku

Víte co stane, když smícháte pavouky s pěti milióny dolarů a padesáti lidmi? GreedFall! Spider Studio v mých očích dokázalo nemožné: za málo peněz zahráli hodně muziky a poslední track se jmenoval “jsme důkazem toho, že singleplayer není mrtev” Trochu delší název, ale mají pravdu. V 50 lidech dokázali odvést pořádný kus práce a na plno využít každý dolar. Tak dobrý výsledek jsem skutečně nečekal. Ostatně CD Project měl na Witchera 3 až 16krát větší rozpočet, a přesto je v určitých ohledech GreedFall lepší.

Rozpačité začátky

Pro mě je GreedFall překvapením roku, protože jsem od něj nečekal vůbec nic, a ani první dvě hodiny hraní na tom nic nezměnily. Upřímně, během těch dvou hodin jsem byl totálně naštvanej, že Černý Petr padl na mě. Chtěl jsem sebou třísknout na zem a vřískat jak devíti letí fakan, co dostal ban ve wowku a utápět se v sebelítosti, že GreedFall musím recenzovat já. První dvě hodiny byly šok, čekala mě naprosto nudná úvodní kapitola, které se snad svou zbytečností vyrovná jen počáteční kapitola z Kingdom Come, a ještě k tomu se mé nebohé oči musely adaptovat na ne zrovna tu nejhezčí grafiku.

Nejspíše nebyla úplně šťastná volba použít Silk Engine, protože jestli má GreedFall nějakou slabost, je to právě jeho grafická stránka, která nedrží tempo na rytmu doby a působí mírně zastarale, furt ale vypadá lépe než trapas jménem Fallout 76. Za to grafické detaily jsou pak velmi slabé a mé rozmlsané oko, které si zvyklo na to vidět detaily textury na oblečení a jednotlivých kroužků brnění, jakou mělo příležitost vidět například posledním Witcherovi, se tady muselo spokojit s něčím nemastným, neslaným, na čem šly vidět i pixely. Je dost možné, že updaty to zlepší, nebo pomůže větší rozlišení, stále přeci jen nevylučuji, že problém mohl být způsoben neúplnou kompatibilitou s ovladači, i když na druhou stranu vzhledem k nízkým HW požadavkům si moc iluze nedělám.

Detaily ne, styl ano

Když už mluvím o grafice, musím zmínit i grafický design (výtvarný styl a ztvárnění), který byl pro mě velmi příjemným překvapením a musím přiznat, že snad poprvé jsem okusil v životě rozkoš, kterou pociťují japonští turisté v Praze a je to vůbec poprvé co jsem kdy ve hře pořídil přes 500 screenshotů. Grafický design je dech beroucí, prakticky kamkoliv se podíváte, můžete pořídit screenshot, který si klidně zarámujete místo obrazu, až mě místy mrzelo, že lokace nemůžu probíhat z pohledu první osoby. V tomto směru musím autorům vystřihnout pořádnou poklonu. Jde prostě vidět, že nad tím přemýšleli a každou lokaci dělali ručně s citem pro estetiku. Málokdy mi utkví nějaké lokace v hlavě, nebo se ve hře pozastavím a chvíli sleduji scenérii, která se rozprostírá přede mnou, zde se mi to ale dělo opakovaně a grafický design je jeden z bodů, který překonává i takovou kapacitu jako je Witcher 3.

Mapy jsou pak přiměřeně velké, že vám nepřijde ztráta času cestovat pěšky a každá lokalita skrývá svá tajemství v podobě pokladů a cenných předmětů, které jsou velmi často na velice nedostupných místech. Města jsou malá, zato však vážně nádherná, upřímně řečeno mi strašně sedlo, že se zde nekonají nekonečné ulice anebo lesy a plantáže. Což mi mimochodem připomíná, že ve hře můžete rozjet i vlastní romanci s některou postav, proč to zmiňuji? Protože když přišlo na “věc” tak nebylo nic explicitně ukázáno jako v Zaklínači a mě pojala strašně rozporuplná nálada, na jednu stranu jsem byl za to rád (kvůli ošklivým detailům), ale na druhou hořce litoval, protože ten grafický design. Jaká škoda!

Přijít na světlo světa s novým fantasy světem je vždy risk, ti méně odvážní proto sahají po knižních předlohách a značně si tak usnadní i tvůrčí proces, ti více odvážní většinou neobratně recyklují něco, po čem není poptávka a končí to tragicky, což si myslím, že není zrovna případ GreedFallu. Konečně po dlouhé době kvalitní fantasy svět bez trpaslíků, hobitů, orků a elfů! Svět Greedfallu je do značné míry jedinečný a nezaměnitelný, doslova se vývojářům podařilo vytvořit autentickou kulturu, která je směsicí australských, afrických, indiánských loveckých společností a námi geograficky bližší keltskou a megalitickou kulturou a galština (kontinentální “keltština”) je dokonce jedním z mnoha jazyků, který sloužil jako zdroj inspirace pro jazyk původních obyvatelů ostrova. To vše je okořeněno živoucím mýtem, který vnáší do hry fantasy prvky.  Obyvatelé ostrova mýty nevypráví, oni je žijí, a tak se budete střetávat s různými druhy monster, mytických bytostí, stejně tak s řadou zvyků, magií a rituálů obyvatel ostrova Teer Fradee.

Questy na jedničku

Se stejnou péčí se vývojáři věnovali všem frakcím. Jako diplomat ve službách “Obchodní Kongregace” brzy zjistíte, že ne vše je na první pohled tak celistvé, nejedná se o dvoubarevný svět. Každá frakce se skládá z různých menších mocenských pák, které sice zastřešuje nějaká ústřední filozofie a politika, ale již se velmi rozchází ve způsobech, jakými svých cílů chtějí dosáhnout. Pro příklad uvedu frakci Théléme, která je inspirována dějinami koloniálního Španělska a jejímž politickým úsilím je konvertovat obyvatele ostrova na svou víru a získat tak rozhodující mocenský vliv na celém ostrově. Zatímco jedna mocenská páka, která je zrovna u moci preferuje mírovou cestu, druhá zase naopak brutálně násilnou prostě “Conquista style”, a takhle podobně je to úplně s každou frakcí. Vaším primárním cílem je, aby se všichni nepovraždili mezi sebou a brzy zjistíte, že účel světí prostředky a bude jen na vás, jaké prostředky zvolíte na dosažení svého cíle, ale vždy musíte myslet v trochu širších souvislostech, protože následky nemusí být vždy příjemné.

Pokud jsem mluvil o zvolených prostředcích, jak dosáhnout svých cílů, je třeba zmínit, že vždy se jich nabízí celkem pestrá škála. Questy jsou prostě dobře udělané, a když jsem si chtěl po x hodinách hraní udělat jednu malou bokovku, celkem mi padla brada na zem, jaký epický quest se najednou přede mnou z ničehonic vyjevil a to to znělo tak jednoduše… Dobrá zpráva je, že vás nečekají žádné dlouhé nákupní seznamy a nikdo nás nepošle zabít deset tisíc much masařek, za což vám ještě z nepochopitelných důvodů zaplatí. Zde mají úkoly hlavu a patu a vždy máte osobní zájem na tom, dotyčnému pomoci. Nejsou nudné, jsou originální a troufám si říci, že většina questů zde přesahuje kvality Zaklínače 3 a Kingdom Come. Budete likvidovat, hledat špehy, ověřovat smlouvy, vytvářet nové aliance, rozbíjet ty staré, dělat špionáž, kontrašpionáž, účastnit se rituálů, řešit záhadné vraždy, osvobozovat rukojmí, řešit diplomatické spory nebo hledat tajná místa a kulty.

Solidní příběh a souboje

Velmi dobře hodnotím i děj, který do určité míry reflektuje aktuální společenská témata, přičemž nevnucuje nikomu svůj názor. Hlavní dějová osa je značně nečitelná a nepředvídatelná, což hodnotím velmi pozitivně. Samozřejmě, že od určitého pokročení v ději si jej lze domyslet, ale není to přímá linka jako třeba v Zaklínači, kdy je od začátku jasné, že musíte najít Ciri a finální boss se vám promenáduje napříč celým hraním v každé druhé video sekvenci. Tady naopak hra velmi dobře blafuje jak zkušený hráč pokeru a několikrát mě dějová linie velice překvapila, že jsem pak raději po určité době přestal tipovat jak hra skončí a snažit se predikovat celou zápletku. Zkrátka děj je velmi dobře napsaný a odkrývá se postupně, což je hodně silná stránka hry, která mi zabrala 30 hodin čistého času a to podotýkám, že jsem šel jen po hlavních dějové linii a vedlejším questům se věnoval v menší míře. Pro srovnání hlavní linie Zaklínače 3 mi zabrala 22 hodin. Co si nedovolím hodnotit z jednoho dohrání je to, jak moc velký vliv na to jako aktér příběhu máte vy a do jaké míry jej můžete ovlivňovat (budu rád, pokud se podělíte o svou story v komentářích pod článkem).

Soubojový systém si zde vystřihneme jen ve zkratce, protože žádnou výraznou inovaci jsem v něm nespatřil. Ano povolání jsou pestrá a do značné míry ovlivňují styl boje, můžete si měnit zbraň v závislosti jestli potřebujete dávat rychlé útoky, nebo pomalejší těžké s vyšším poškozením, ale to je zrovna něco, co vidíme ve všech ostatních hrách, je to dobře zpracované, arkádové jako v Zaklínači, kde si vystačíte s úskokem, levým tlačítkem myši na útok a pravým na obranu, ale to je tak všechno co k tomu říct. Co se týče obtížnosti a tuhosti soubojů, ta je super! Některé monstra porazit je velmi lehké, jiná jsou výzvou a to si myslím, že do každé slušné hry patří. Finální souboj s bossem jsem loadoval asi třicekrát a je převelice smutné, že až u konce jsem objevil sílu svého povolání a velmi účinnou taktiku, tak to prostě bývá, když se většině soubojům jako srab vyhýbáte a vše necháváte odřít parťáky, kteří mimochodem jsou velmi efektivní v boji, pokud jejich výbavě budete věnovat stejnou péči jako to své.

Parťáci a vývoj postavy

Při svých dobrodružství máte na výběr hned z několika společníků, kteří jsou každý z jiné frakce, každý má v bitevní vřavě své přednosti a někdy dokonce dokážou ve váš prospěch ovlivnit případně vývoj situace, nebo naopak, prostě čím blíže je poznáte, zjistíte, kdy je lepší, když mluví za vás nebo kdy se slova máte ujmout vy. Na svá dobrodružství si můžete brát vždy dva společníky. Důležité je taky pracovat na vzájemném vztahu, protože získáte-li něčí náklonnost, dá to celý vaší partě nějaký ten bonus. Efektivitu v boji svých společníků můžete také zvýšit tím, že jim dáte lepší vybavení, to můžete získat jako kořist z boje, nebo nakoupit. Zbraně a výbavu dokonce můžete dále modifikovat a upravovat, pokud si odemknete příslušné skilly, každá modifikace pak lehce i pozmění vzhled zbraně, či brnění.

Vedle skillů jako je výše zmíněný crafting, pak máte další řadu důležitých dovedností, které se obecně dělí do tří kategorií. Talenty, které jsou pasivní a mohou ovlivňovat vaši schopnost jednání (charisma, intuice), nebo dokonce fyzickou zdatnost a tím lépe zdolávat překážky, nebo se dostat do lokací, kam se bez fyzické zdatnosti nedostanete (vigor, lockpicking). Zbývajícím talentem je pak scientist, díky čemuž si můžete umíchat různé dryáky připravit, pasti, bomby apod, vše již v  závislosti na povolání. Další kategorií Jsou Atributy (síla, obratnost, výdrž, přesnost, síla vůle, duševní zdatnost), které ovlivňují primárně vaše bojové vlastnosti a dávají pasivní bonus do poškození, zbývající kategorií pak jsou skills, kterými si pak přímo odemykáte další bojové ability, jako je třeba kouzla, používání zbraní a podobně.

Shrnutí a slovo závěrem aneb Proč mele pořád o Witcherovi, když recenzuje GreedFall?

Je to prosté, k Witcherovi se dnes přirovnává kde co a já jsem zde chtěl zdůraznit, že i s výrazně menším rozpočtem a týmem lze vytvořit hru, která se v jistých ohledech vyrovnává, ba i dokonce překonává kultovního Zaklínače. GreedFall samozřejmě není tak obsáhlý, nečekají nás nekonečná města a lokace, za to ale v mých očích dokázal veškeré tyto nedostatky vykompenzovat kvalitním designem lokací a postav, promyšleným příběhem a bohatým, naprosto originálním a výjimečně pestrým světem a velmi kvalitními a dobrými questy. Asi vůbec to nejdůležitější je, že hoši se Spider studio měli vyšší motivaci než zisk a vložili z toho něco ze sebe. Díky za jedinečný zážitek.

Dovětek: GreedFall nelze s čistým svědomím zařadit mezi ryzí AAA tituly, k tomu mu chybí velikost a nadupanější grafika, v mnoha ohledech je skromný a jiný než běžná herní produkce, ale pro mě to je velmi kvalitní AAA-. Ostatně, hra je k mání za sníženou cenu od samého počátku. Koupit si ji můžete prostřednictvím odkazů pod hodnocením.

GreedFall

1199 Kč

9

Hodnocení

9.0/10

Klady

• grafický design
• originální questy
• příběh
• pestrý a bohatý svět

Zápory

• málo monster
• grafika selhává v detailech

Koupit hru (PS4)

Koupit hru (Xbox One)

Jakub Jarý