The End is Nigh – recenze
Tahle hra je těžká, fakt hodně těžká. Je dokonce tak sadistická, že můj gamepad několikrát za hlasitého klení letěl proti obrazovce. Ale kdo se ještě dokáže pořádně rozčílit a cítit vařící se krev v tepnách, pořád ještě žije. Na rozdíl od zbytku světa, do kterého vás The End is Nigh katapultuje.
Zběsilá říše mrtvých
V důsledku blíže nepřiblížené apokalyptické události všichni zemřeli. Tedy až na našeho hrdinu – debilně se usmívajícího Ashe, a několik nádorů. Bující se buňky musíme posbírat, abychom z nich mohli postavit přítele. Konec světa je totiž hodně osamocenou záležitostí. A s kým jiným bychom se mohli doma posadit před poslední fungující konzoli a streamovat do prázdna?
Je to hodně absurdní premisa, něco jako sen v horečce. Díky ní však může tahle 2D plošinovka být intru už jen grotesknější. Ash neběhá, ale plazí se jako slizské něco skrz vymřelé krajiny. Při každém pohybu se tělo hrdiny deformuje do bizarních tvarů.
Mezi ostatky zemřelých nacházíte spřátelené duchy, kteří překvapivě živě vyprávějí o svých dřívějších životech. Jiné bytosti z říše mrtvých jsou oproti tomu méně hovorné: létající mrtvé hlavy, podivuhodné nádory a další vás chtějí dostat. Vše přitom vydává mlaskající, bublající zvuky, dokud neexploduje do tisíců kousků. To zajímavé na téhle přehlídce hrůzy je ale především jedno: celé to vypadá roztomile, občas přímo k pomazlení.
Edmund McMillen (Super Meat Boy, The Binding of Isaac) má jedinečný rukopis, kterým dokáže depresivní témata jako je osamělost a zatracení spojit s osobitým vtipem. Kontrast funguje velmi dobře. Absurdita úplně všeho činí Ashovu situaci ještě tragičtější. Je sám. A jediným prostředkem proti tomu je cesta peklem.
Spojitý svět místo úrovní
Kdo v souvislosti s McMillenovou hrou mluví o pekle, myslí tím zejména pekelnou obtížnost. Jeho debut Super Meat Boy okouzlil hráče na celém světě, aby je následně nepřestával frustrovat. Poslední vlasy si hráči mohli vyrvat u nekompromisního dungeonu The Binding of Isaac.
Vedle obskurního grafického stylu hrálo v obou titulech prim precizní ovládání. The End is Nigh, které vzniklo ve spolupráci s nezávislým vývojářem Tylerem Glaielem (Closure, The Basement Collection), tyto poznávací znaky dále rozvíjí. Ash se ovládá opravdu na vlásek přesně. Tak přesně, že hře těžko můžete dávat vinu za chyby.
Ať už se Ash zřítí do hlubin, rozpustí se v kyselině, nabodne se na ostny nebo ho rozmáčknou zdi, vždy platí: na vině je hráč. Zejména v případě gamepadů s analogovými tlačítky reaguje Ash perfektně. Lehké pošimrání pro krátký skok, silné podržené pro skok do dálky. Kromě toho se hrdina umí držet okrajů a háků. Pokud se ve skoku přikrčí, letí k zemi rychleji. The End is Nigh pochopitelně můžete odehrát i na klávesnici, vzhledem k obtížnosti je to ale hotové sebemrskačství.
Vzhledem ke stejnému žánru by se dalo očekávat, že novinka bude svého druhu nepřímým pokračováním McMillenovy prvotiny Super Meat Boy. Oba tituly jsou ale naprosto rozdílné. Namísto výběru jednotlivých úrovní a jejich co nejrychlejšího pokoření se v The End of Nigh pohybujete v pospolitém světě a k jeho projití máme tolik času, kolik jen chceme.
Dohrání chvíli potrvá
Obraz se neposouvá, ale každý úsek je samostatný, do sebe uzavřený úkol na vlastním obrazu. V průběhu cesty aktivujete teleporty, kterými se lze dostat na začátek aktuální oblasti. Tímto způsobem můžete pomocí získaných klíčů odemykat nové areály. Stejně tak lze při další návštěvě sbírat nádory, které vám poprvé unikly. Ty se obvykle vznášejí na těžko dostupných místech.
Je opravdu pozoruhodné, jak se The End is Nigh daří držet postupný nárůst obtížnosti, kterým spolu s promyšleným návrhem úrovní tvoří neskutečně náročný, ale zároveň motivující herní zážitek. Mrtví přinášejí Ashovy nové a nové schopnosti ovládání, které je pak třeba využít v úkolech, aniž byste si to uvědomili.
Velkou výhodou hry je skutečnost, že navzdory jednoduchým herním mechanismům neupadá do stereotypu. Nejenom úkoly se svým pojetím velmi liší, ale i oblasti jsou tematicky odlišné. Zpočátku se pohybujete pouze ve zmaru, ale brzy se podíváte do průmyslových míst, kde vám kolem uší létají výstřely z kanónu. Nebo sestoupíte do temné jeskyně, kterou osvětluje pouze Ashův světělený kámen. Každá oblast má nejen svůj vlastní vizuální styl, ale také své triky, které na nás kladou jiné požadavky.
Když už máte určitého prostředí dost, můžete Ashe poslat ke své konzoli zahrát si retro verze úrovní. Tyto jsou odemykány pomocí herních modulů, jež najdete cestou v různých skrýších. Kdo tedy bude The End is Nigh dohrát se vším všudy, bude na nějakou dobu zaměstnán.
Verdikt
Pokud, stejně jako autor článku, patříte k lidem, kterým se líbil Super Meat Boy, ale relativně brzy to s ním vzdali, měli byste The End is Nigh zkusit. Hra je sice stále extrémně obtížná, ale v trochu jiném smyslu. Odpadá časový tlak a také motivace k procházení světa je vyšší. Je velká šance, že vás tenhle kousek chytne a jen tak nepustí.
Dostupné na: PC
Video z hraní The End is Nigh
The End is Nigh
Klady
- Tuze ponurá atmosféra
- Obtížné, ale férové
Zápory
- Technické chybky
David Sillmen
Šéfredaktor internetového magazínu pro dospělé hráče Gamebro.cz. Dříve působil jako autor v mnoha tištěných i internetových médiích.
Komentujte