Fanoušci kvalitních survival horrorů to v posledních letech měli opravdu těžké. Když pomineme indie scénu a tvorbu studia Frictional Games (Amnesia, SOMA), tak her, spadajících do tohoto žánru, se v posledních letech urodilo méně než šafránu. Alespoň těch, jejichž hraní by nás skutečně dokázalo děsit takovým způsobem, jako se to na počátku tisíciletí podařilo všem těm Silent Hillům či Sufferingům. Nových částí těchto dnes již kultovních sérií se vzhledem k zákulisním čachrům s drtivou pravděpodobností nejspíše jen tak nedočkáme, nezbývá nám tedy než své naděje vkládat do poslední klasické značky, která na strašení hráčů šla vždy o poznání sofistikovanějším způsobem, než například Outlast, kde po prokouknutí vzorce, podle nějž vám do obličeje s železnou pravidelností vyskakují kreatury s pochroumaným obličejem, bylo možné do neprozkoumaných lokací vstupovat zcela bez strachu.

Sérii Resident Evil se nebojíme postavit na piedestal, jenž je zdoben nápisem „Jedna z nejlepších horrorých sérií“. S tímto rozhodnutím můžeme nesouhlasit, můžeme o něm diskutovat, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat. Pravdou je, že to byly právě série Resident Evil, Silent Hill a Alone in the Dark, které se na konci devadesátých let zasloužily o zformování žánru survival horroru do podoby, jakou známe dnes. Ne náhodou patří první díly těchto sérií dodnes k tomu vůbec nejlepšímu, co může žánr nabídnout.

Po naprosto vynikajícím Resident Evilu 4 z roku 2005 postihla série krutá rána. Její duchovní otec Shinji Mikami se rozhodl opustit studio Capcom a zkusit štěstí jinde. Jeho odchod se negativně podepsal na podobě nadcházejících dvou pokračování této ságy. Nejednalo se sice o vyloženě špatné hry, ale přemíra akce a nesmyslné quick time eventy nebyly tím, co fanoušci od série vždy očekávali. O to příjemnější překvapení je pak čekalo v roce 2017, kdy vyšel Resident Evil 7. Otočka o sto osmdesát stupňů, nový first person pohled a pouze na první pohled úplně nové uchopení staré látky mělo ve výsledku mnohem blíže původním dílům série a pozitivní reakce hráčů i kritiky jen dokázaly, že se autorům podařila trefa do černého. Posílení tímto úspěchem se v Capcomu rozhodli pustit do dalšího titulu a tentokrát rovnou nového zpracování Resident Evilu 2, jednoho z nejlépe hodnocených dílů série.

Okouzlení na první pohled

Resident Evil 2 Remake není v žádném případě pouze tupou kopií původní hry z roku 1998, na níž by autoři pouze hodili grafický facelift. Jedná se o plnohodnotný herní zážitek, kteří si naplno užijí jak znalci originálu tak ti, kteří jej znají pouze z vyprávění (nechce se nám věřit, že by o této legendě horrorového žánru někdo nikdy neslyšel). Lidem z Capcomu se s jejich nejnovějším počinem povedl opravdu husarský kousek. Podařilo se jim totiž skloubit syrovost a místy opravdu těžkou průchodnost hry z devadesátých let se snad všemi funkčními principy a mechanismy, které velké hry v dnešní době využívají a výsledkem je něco, o čem se již nyní na počátku roku 2019 mluví jako o horkém kandidátu na titul Hra roku.

Staronový Resident Evil vás hned po zapnutí dostane svojí grafickou stránkou. Víme, že zabývat se hned takhle v úvodu grafikou hry není zcela na místě, zde jí však musíme vyzdvihnout. Celá hra vypadá opravdu nádherně. O podobu se stará domácí RE Engine, jehož sílu mohli už před dvěma lety poznat hráči Resident Evil 7. Dva roky vývoje navíc jsou na použité technologii nicméně poznat a nebojíme se říct, že Resident Evil 2 Remake je aktuálně jednou z nejlépe vypadajících her na trhu. O to více potěšující je fakt, že pro její plynulý běh není zapotřebí vlastnit žádnou z highendových PC sestav. Vše od kapek deště přes potoky krve či vlající vlasy až po hru světel a stínů vypadá v podání tohoto titulu naprosto úžasně. Jedinou drobnou výtku máme možná k obličejům, které při detailnějších záběrech v cutscénách působí lehce gumově, ale to již opravdu hledáme pihy na kráse.

Tím největším rozdílem, kterého si znalci původní verze hry všimnou hned zkraje, je rozdělení příběhů dvou hlavních postav do dvou samostatných kampaní. V originálu z roku 1998 bylo přepínání mezi hrdiny řízeno hrou a bylo potřeba počítat s tím, že vaše počínání při hraní první postavy může ovlivnit průchod hrou v momentě, kdy vás hra posadí za kormidlo té druhé. Krásně to je možné vidět na případu zbraní, které se nerespawnovaly a pokud jste je všechny posbírali při hraní za policejního nováčka Leona, Claire byla rázem v loji, protože na ní žádné nezbyly. Někomu může vadit, že se touto změnou ze hry vytratil prvek lehkého taktického uvažování, my jej nicméně bereme jako klad. Kromě toho, že vám hra díky přítomnosti dvou kampaní vystačí na delší dobu, máte možnost si ke každé z postav vytvořit nově o poznání silnější vztah. Co se rozdílů mezi dvěma dostupnými příběhy týče, jsou zpočátku spíše kosmetické – úvod na policejní stanici, známý již z demoverze, je v podání obou postav prakticky identický, postupem času se však obě kampaně začnou zajímavě větvit, řešení hádanek v identických prostorách je rozdílné a také odměny za vyřešení různých nepovinných puzzlů, jichž hra nabízí opravdu vysoké množství, jsou jiné. V poslední třetině hry nabízí poté každá z kampaní jednu unikátní lokaci, takže prvek znovuhratelnosti zde funguje na výbornou.

Jak zní horror

Další výraznou změnou, která má podstatný vliv na hratelnost, je práce s kamerou. V případě původní hry se hráč pohyboval v předrenderovaném prostředí, které bylo zabíráno z pevně daného úhlu. Doba nicméně pokročila a tento druh gamedesignu, jehož vznik byl inspirován v devadesátých letech nesmírně populárními point and click adventurami, je dnes již přežitkem. Zdali je to dobře, nebo špatně to již necháme na vašem posouzení. Vývojáři se každopádně po odbočce v sedmém díle v Resident Evil 2 Remake rozhodli vrátit k third person kameře. Ta je umístěna za zády hlavních postav a vy s ní můžete volně manipulovat. Výraznější výhrady k tomuto zpracování nemáme, pravdou nicméně je, že párkrát nás pozlobilo. Tím, že se často pohybujete v úzkých chodbách, kde je navíc okem neprohlédnutelná tma, nemáte šanci mít dostatečný přehled o tom, co se děje za vámi. Několikrát se nám tak stalo, že zatímco jsme z dálky jednu zombii vesele porcovali, druhá se k nám přiblížila zezadu a uštědřila nám smrtelný úder, což vzhledem k absenci funkce quicksave zrovna dvakrát nepotěší. Tvůrci s tímto dle všeho ale počítali a hra tak obsahuje tlačítko pro rychlé otáčení. Za toto pomyšlení na komfort hráče jdou body nahoru.

S grafickou stránkou hry, o níž jsme již psali, úzce souvisí ta zvuková. Hudba může na první poslech působit jako nevýrazná, ale jakmile se naplno ponoříte do prozkoumávání temných zákoutí herního světa, tak vás naprosto dostane. Lehké ambientní zvuky v momentech, kdy se nacházíte na bezpečném místě, dunivé basy ve chvílích, kdy se blíží trable…přechody mezi skladbami jsou dokonale plynulé a každá změna s vámi trhne. V kombinaci s nekončícím řevem nemrtvých a kvílením Lickerů tvoří celková zvuková stránka hry jeden ze zásadních aspektů, který hráči umožní se do světa nového Resident Evilu absolutně ponořit.

Co se hratelnosti týče, je Resident Evil survival horror ze staré školy. Čekají vás tedy samozřejmě potyčky s pekelnými nepřáteli a řešení puzzlů, přičemž druhá zmíněná činnost je ve hře zastoupena v o něco větší míře. Řada adventurních pasáží je nepovinná a jejich vyluštění, většinou vyžadující rozluštění správné číselné kombinace k uzamčenému sejfu či skříňce, vyžaduje precizní prozkoumávání okolí a poctivé čtení dokumentů, na něž narazíte. Odměnou za plnění těchto bočních hádanek jsou vám povětšinou bonusové náboje či nové zbraně. Vzhledem k tomu, že od začátku až do úplného konce hry budete trpět akutním nedostatkem munice, se opravdu vyplatí šmejdit i v těch nejzapadlejších koutech rozlehlé mapy. Zdejší nepřátelé jsou tuzí. Přežít pět přesně mířených ran do hlavy jim nečiní problém a ani poté nemáte vyhráno. Často se totiž stane, že se i po opravdu vysokém přídělu olova po chvíli znovu oklepou a za nejbližším rohem na vás opět vybafnou. Boj tedy rozhodně není jedinou možností, jak se s nimi vypořádat a často z důvodu prázdného zásobníku k tomuto ani nebudete mít šanci. Uvědomíte si to zejména v pozdějších částech hry, kdy často dochází k backtrackingu a vy zjistíte, že lokace, které jste považovali za vyčištěné, jsou opět plné nemrtvých. Více než cokoli jiného se vyplatí sbírat blokády z prken a používat je k zabedňování oken, aby se zástupy nepřátel alespoň lehce zredukovaly. Ani to ovšem není stoprocentní řešení. Prken je málo a odporní Lickeři vás zaručeně překvapí vždy, kdy to budete nejméně čekat. Vaší nejsilnější zbraní se tak v drtivé většině situací stanou rychlé nohy a bystrý úsudek. To platí zejména o druhé polovině hry, kdy se na scéně objeví hrozivý Mr. X.

Noční můra

Dá se říct, že první polovina hry je ve hře pouze proto, aby hráč měl možnost seznámit se dostatečně se základními mechanismy a ideálně zapamatovat si, kde se co na mapě nachází. Jakmile se na scéně objeví výše zmíněný potvorák, atmosféra hry vystřelí o dalších deset metrů nahoru a stane se pravou noční můrou. Základní princip, na němž je postavena, je přitom geniálně jednoduchý – Mr. X je nesmrtelný. Můžete jej sice na chvíli vyřadit z akce, ale to je tak vše. Tento nepřítel je ve hře z jednoho jediného důvodu: zabít vás. Drtivou většinu druhé poloviny hry vám bude v patách a z téměř pohodové akční adventury se rázem stane několik hodin nekončící jízda, kdy budete muset jednat pod neustálým tlakem, plánovat si únikové cesty a improvizovat, jen aby se k vám nepřiblížil. Na vyšší obtížnost vás dokáže usmrtit na jeden jediný úder.

Arsenál zbraní, které se v průběhu hry objeví ve vašem inventáři, může někomu připadat chudý. Když pomineme sekundární zbraně, jako je například nůž či granát, jež můžete použít k vyproštění se ze smrtelného sevření nepřátel, máme tu několik variací na klasické pistole, brokovnici, samopal a granátomet. Tím výčet prakticky končí. Na druhou stranu vzhledem k tomu, jak málo munice budete během hraní nacházet, jste od začátku do konce nuceni jednotlivé zbraně střídat a ve chvílích, kdy už se odhodláte k boji, pečlivě vážit, jak silný kalibr je v dané situaci moudré vytasit. Určitě nebudete chtít vyplýtvat poslední střelu z brokovnice na nemotorného zombíka, když hned za rohem na vás číhá hbitý zmutovaný rotvajler.

Když pomineme samotného Mr. X, jenž je jednoznačně nejvýraznějším soupeřem v celé hře, tak život vám v této hře budou znepříjemňovat především klasičtí nemrtví, k nimž se po chvíli přidají ještě skákající Lickeři. Řady pekelných oponentů postupem času ještě rozšíří zvláštní rostlinné potvory a zmínění psí mutanti. Jejich designu není moc co vytknout. Zejména na zombiích je moc dobře vidět, že si s jejich podobou autoři opravdu vyhráli. Je nicméně škoda, že po překonání první poloviny hry se kadence představování nových potvor přibrzdí a až do úplného závěru se tak hráč nedočká žádného výraznějšího překvapení. Samozřejmě dojde i na obligátní bossfighty, ale ani z nich jsme na větvi příliš nebyli. Jasně, vehnaly nám do mozků pořádnou dávku adrenalinu a propadat panice – když se na vás řítí obrovský tank ze zmutovaného masa, není to nic příjemného, ale obtížnost samotných soubojů nám i na doporučenou standardní obtížnost přišla nastavená zbytečně nízko. Možná záměr autorů, kteří chtěli, aby hráč měl možnost projít si kompletní příběh jejich nové hry bez zbytečných zákysů, kdo ví.

Verdikt

Ano, Resident Evil 2 se povedl. Skutečně se jedná o hru, které budeme držet palce, až dojde na hlasování o nejlepší tituly tohoto roku. Bezchybná atmosféra, neskutečně citlivé přepracování klasické 21 let staré hry, řada momentů, které se jistě zapíšou do herní historie…to je pouze hrubý výčet toho, proč by si každý příznivec strachu měl tuto záležitost opatřit. Hře by měli dát šanci i ti z vás, kdo jsou lekaví a bojácní. Zkuste strach překonat. Ano, Resident Evil 2 je horrorem se vším, co k tomuto žánru patří a co také pochopitelně celá řada lidí nesnáší. Pokud jej nicméně budete ignorovat, přijdete o jednu z nejlepších her za poslední tři roky. A to přece nechcete, že?