Představte si deset dlouhých dní úplně o samotě. Jste v ohromném hotelu, venku zuří vánice, za okny sebou hází smrky a dál se rozprostírají jen hory. Nejbližší sousedé dřepí pár desítek mil odsud, elektřina skoro nefunguje a telefonní spojení je přerušené. Takže žádná pizza.

Je výhodou, když hotel patřil vaší rodině. Takový návrat ke kořenům bývá obohacující. Kdyby ovšem v hotelu nestrašilo.

Hlavní hrdince Nicole to dochází hned po příjezdu. I když je racionální ženou, která přijela přepočítat inventář rodinné rezidence a rovnou se jí pokusit prodat. Nebýt sněhové bouře byla by už dávno za humny. Takhle tu stráví víc času než je jí milé a to skoro v naprostém osamocení.

The Suicide of Rachel Foster patří do kategorie takzvaných walking simulator. Neboli her, ve kterých je hlavní náplň průchod atmosférickým prostředím. V tomto případě tu máme ohromný hotel navíc protkaný tajnými místnostmi a chodbami. Ovšem říci o SofRF, že je pouhou procházkou po rozlehlé budově, by bylo značně zavádějící. Máme tu otevřený prostor, po kterém se můžete prakticky hned od začátku volně pohybovat. Je nutné se dobře orientovat, i když vládneme mocnou mnohostránkovou mapou celého komplexu. V zásadě se ale vaší největší zbraní stane starý telefon.

Zavolej mi

Bývaly doby, kdy mobilní telefon sloižil téměř výhradně k mluvení. Žádný internet nebo videohry. Pak je tu to malé procento situací, kdy jste jej mohli použít jako zbraň. K tomu se ale v The Suicide of Rachel Foster bohužel nedopracujete. I tak vám jeden z nejstarších mobilů bude alfou a omegou celou hrou. Díky němu se Nicole spojí s Irvingem, záhadným zaměstnancem společnosti FEMA. Jemu se můžete svěřovat, stěžovat si a bát se. Tedy do míry, kterou si vyberete.

Rozhovory jsou často doprovázeny volbou s časovým limitem, co vlastně Irvingovi řeknete nebo jak se k aktuální situaci postavíte. Hra s tím dál pracuje a jemně upravuje Nicoliny reakce a samozřejmě samotný závěr hry. A že těch zajímavých situací není málo.

Ovšem tam, kde vás hra zaháčkuje a vy se konečně ponoříte do atmosféry, vyruší vás neustálé telefonování. Prokecáte s Irvingem víc času než báby na balkoně a tíživý pocit je pryč. Rozhovorů je navíc docela hodně a i když volby bývají zajímavé, bortí celou scénu na kousky. Nadneseně by se dalo říci, že jedna ze základních mechanik hry vám vytváří i kazí celou atmosféru.

Slyšel jsi to taky?

Vedle průměrné až lehce podprůměrné grafiky tu hraje naprostý prim binaurální zvuk. Podobný zážitek jsme mohli okusit už v Hellblade kde vám zvuky doslova létaly hlavou. Absence výraznějšího soundtracku je pro SofRF klíčová. Často bývá ticho a vy tak můžete naslouchat rozvrzanému nářku budovy. Někdy problikne světlo na chodbě, jindy se ve zdi sesypou kamínky. Vrzání dveří, šustění větru, vzdálený zvuk padajících věcí na chladnou podlahu – to vše vám způsobí příjemné mrazení v zádech a vy tak budete za každým rohem nebo dveřmi čekat přízrak. Celou hrou prosakuje napětí, jestli náhodou někdo v hotelu není s vámi. Možná živý a dost možná je už mrtvý. Někdy zaslechnete dupání o patro víš, jindy zase prásknutí dveří. A nadpřirozená aktivita se pomalu stupňuje.

Thriller jak od Kinga

Děj se postupně vyostřuje a příčetnost samotné Nicole balancuje na hranici s realitou. Při rozhovorech s Irvingem můžete volit odpovědi a tím pádem konstruovat váš aktuální stav. Myslíte si, že náhlé podivné šeptání je nadpřirozeného původu? Hra vám nejspíš umožní si to myslet a pěkně na vás přitlačí. Nebo nad vším budete jen mávat rukou a úsměvem na tváři přejdete podivné jevy reálným vysvětlením. Není problém.

Když si ale záhy uvědomíte, že po chodbách prázdného hotelu chodíte s detektorem paranormálních jevů a snažíte se zachytit to děsivé mumlání, je jednoduché apelovat na svou příčetnost. A nebo ne? Nebo se tu skutečně děje něco podivného? A kdo je vlastně Irving? Jen škoda, že s tímto hra dál více nepracuje. Vzhledem k absenci dalších herních prvků (logických hádanek, puzzlů…) by si takovou péči rozhodně zasloužila. Celý příběh, jeho vyvrcholení a závěr pak připomíná některá dílka známého spisovatele Stephena Kinga, kdy autorům před cílovou rovinkou tak trochu dochází dech. Škoda. Protože potenciál hra rozhodně má.

Problém ovšem je, že musí atmosféru přijmout především hráč. Musíte chtít propadnout zajímavě napsaným rozhovorům, přijmout drobné vady na kráse a vplout do hry sami. Jednoduše řečeno, na SofRF musíte mít náladu a není rozhodně pro každého.

Grafika není tak vyšperkovaná, jak jsme u těchto her zvyklí. I když každá část hotelu je trochu jinak zpracovaná, nechybí muzeum, záhadné rozestavěné křídlo, kuchyně nebo sklepní prádelna. Ven z oken ale neuvidíte dál než pár metrů, vyhlídková část působí nedodělaně (i když poněkud znepokojivě) a interakce s interierem je přinejlepším úsměvná.

Líbil se vám Firewatch? Nevadí vám angličtina a odlišný typ vyprávění? Rádi voláte? The Suicide of Rachel Foster vás zabaví, ale jen na pár hodin, protože její délka není nijak závratná. Autorům rozhodně nechyběla kuráž, hrst dobrých nápadů a v neposlední řadě vypointovaný příběh. Ale uteklo jim možná pár dalších důležitých věcí. Aktuálně má na trhu opravdu silnější konkurenty, u kterých vám bude mráz běhat po zádech nejen pár minut.

Foto: Screenshoty ze hry The Suicide of Rachel Foster zaznamenané autorem

The Suicide of Rachel Foster – trailer